Endokrinologie

Hormonální onemocnění patří k méně častým, o to však obtížněji diagnostikovatelným onemocněním, se kterými se v ordinaci setkáváme v méně než 5 % případů.

Onemocnění mohou být vrozená - ty se pak většinou projeví těsně po narození nebo při dospívání pacienta, nebo získaná - ty bývají zpravidla pozorovány u starších pacientů. Obecně je nutno ale říct, že neexistuje žádný věk, ve kterém bychom se nemohli setkat s hormonálním onemocněním.

Mezi hlavní orgány, které bývají při hormonálních onemocněních poškozeny řadíme hypofýzu, nadledvinky, štítnou žlázu, příštitná tělíska, slinivku břišní a pohlavní žlázy (vaječníky a varlata).

Hypofýza ve spojitosti s hypotalamem je nadřazeným orgánem, který reguluje většinu hormonálních pochodů v organismu. Kromě toho se v ní produkuje řada látek s přímým hormonálním účinkem. V hypotalamu se tvoří jednak řídící hormony (stimulující a tlumící faktory) s účinkem na přední lalok hypofýzy, a jednak hormony s přímým účinkem na periferní orgány - oxytocin a antidiuretický hormon. V hypofýze pak účinkem řídících hormonů dochází k tvorbě hormonů s periferním stimulačním nebo tlumícím účinkem. Vlastním účinným hormonem je pak vlastní periferní hormon (z nadledvinek, štítné žlázy a podobně), který je hypofýzou a potažmo hypotalamem regulován, a to většinou na principu zpětné vazby. Zjednodušeně řečeno - čím více je periferního cílového hormonu v krvi, tím menší je vylučování stimulujícího hormonu z hypofýzy a hypotalamu.

Poruchy orgánů s hormonální sekrecí bývají zapříčiněny záněty, nádory nebo exhauscí (vyčerpáním) buď řídícího orgánu (hypotalamu nebo hypofýzy) - tzv. sekundární postižení, nebo periferního orgánu (nadledvinek, hypofýzy, příštitných tělísek a pod.) - tzv. primární postižení. Zřídkavou příčinou pak může být jejich chirurgické nebo medikamentózní odstranění.

Onemocnění těchto orgánů je možné jen velmi vzácně beze zbytku vyléčit. Zpravidla dochází k stavu, kdy je pacient uzdraven za cenu nutnosti doživotně přijímat léky. Proto je vždy důležité, aby majitel pochopil podstatu daného onemocnění a byl připraven na potíže spojené s léčbou.

Mezi nejčastější příznaky spojené s poruchami hormonálně aktivních orgánů patří - zvýšené pití a močení, poruchy osrstění většinou nesvědivé a symetrické, zeslabení nebo naopak zesílení kůže, obezita, intolerance k chladu nebo naopak k teplu, intolerance k zátěži a mnohá další. Je zřejmé, že vzhledem k množství klinických příznaků není snadné definitivně stanovit klinickou diagnózu. Výskyt typických klinických příznaků sice pomůže stanovit okruh pravděpodobných diferenciálních diagnóz, ale prakticky vždy je potřeba laboratorní vyšetření k upřesnění typu hormonálního postižení.